Smysly (a nesmysly)

Nedávno jsem se s jedním kamarádem bavila, jak je zajímavé, že jsou lidi zaměřeni na různé smysly, samozřejmě myslím kromě zraku, tomu dáváme největší váhu vlastně všichni. Třeba jedna kámoška je na čuch. Vzpomínám si, jak ji na večírku zaujala příjemná vůně jednoho našeho kolegy. Já byla naopak zvědavá, jaké jsou na dotek jeho fousy. 

Fascinuje mě rozmanitost různých materiálů na dotek. Kolik variant třeba mohou mít lidské vlasy: hrubé jak koňské žíně (pěkně držely, když jsem z nich kamarádce pletla copy, na druhou stranu nikdy nešly natočit nebo nakulmovat na rozdíl od mých jemných, hebkých – kolikrát je ani nemusím tužit, prostě stačí, že si chvíli nechám natáčky nebo copánek). Zmínila jsem se tedy, že já jsem rozhodně na hmat. Jsem schopná si koupit klubko (nebo svetr), když je příjemně hebký či měkoučký, ale přitom má naprosto nemožnou barvu.

Onen kamarád se trochu podivil tomu, že bych měla být hmatová, když se vždy dost držím stranou, nechci objímat (ani moc k narozeninám apod.), spíš jsem taková bezkontaktní (jako platební karta, říkám občas. Moderní doba, no.). Tak jsme ho hned ujistila, že to sice jsem, ale že jsem nemyslela, že bych byla hmatová, jako že bych pořád něco či někoho potřebovala ohmatávat, jako spíš že si tím ověřuji kvalitu (oblečení), nebo je to pro mě aspoň významné kritérium.

On se mi svěřil, že má výjimečně vyvinutý čich. Hned jsem si vzpomněla, jak kdysi někdo říkal, že by to taky chtěl. Mně naopak hned bylo jasné, že je to vlastně velká nevýhoda. Mám to taky, ale spíš na cigarety než co jiného. Kuřáka mnohem dřív cítím, než vidím. Možná ani tak daleko nevidím, jak daleko ho dokáži cítit. Je to o to horší, že je mi kouření odporné a děsně mi smrdí. Podobně jsem vždy mamce vyčítala, když nastříkala na záchod při mytí nějakou chemii, dráždilo mě to až ke kašli, ačkoliv to nikomu jinému z rodiny nevadilo, nebo si toho dokonce ani nevšimli.

Nakonec jsme se shodli, že vůní (pachem) lze narušovat i osobní zónu. A je to obzvlášť hrozné. Když se totiž na vás někdo „lepí“ – jde nebo sedí moc blízko – můžete si odsednout či dotyčného upozornit, že vám tato vzdálenost není příjemná a potřebujete větší. S oblibou jsem v takovém případě uváděla, že my z menších měst máme osobní zónu větší a pro ženy to platí taky, takže v tom není nic osobního. Ráda si s vámi povídám, i když chci, abyste byli metr a půl ode mě. Ale když vám někdo svým vstupem provoní kancelář, je to leckdy nepříjemné, i když je to hezká vůně. Jenom je moc blízko!

Jiný známý má výborný sluch, nebo to aspoň tvrdí. Ten zase nikdy není spokojen na koncertech a podobně. Hluk mu nevadí, ale jakmile je něco falešně, málem si rve vlasy hrůzou. 

Co vy? Na co se zaměřujete? Co je pro vás důležité?

Koincidence

O koincidencích jsem četla v knize Celestinské proroctví od Jamese Redfielda, o které se na Wikipedii uvádí: „Podle proroctví se nic na světě neděje bezdůvodně, všechno má svůj význam. Podle něj je celý svět tvořen energií, kterou má i každý člověk, a o kterou by se lidé neměli okrádat. Hovoří rovněž o schopnosti řídit se intuicí a o tom, že by si lidé měli uvědomovat náhodné souvislosti a jevy.“

V této knize se hovoří o koincidencích jako o něčem, co vypadá, že se stalo náhodou, ale ve skutečnosti to má hlubší význam. Jedním z výkladů dle Wikislovníku je „náhodný výskyt dvou nebo více jevů či událostí, mezi kterými není zjevná souvislost“. Lze ji překládat také jako shodu náhod/okolností/událostí.

Úryvek:
Váhala, jako by si nebyla jistá, čím má začít. „To je těžké objasnit,“ vysvětlovala. „Ale kněz to řekl takhle: První vhled pochopíme, když si začneme uvědomovat shody okolnosti ve svých životech.“
Naklonila se ke mně. „Měl jsi někdy intuitivní tušení, týkající se něčeho, co jsi chtěl dělat? Nějakého směru, kterým ses chtěl v životě dát? A přemýšlel jsi o tom, jak se to stane? A pak, když jsi na to napůl zapomněl a soustředil ses na jiné věci, jsi najednou potkal někoho nebo jsi něco četl nebo jsi někam šel a vedlo to přesně k té příležitosti, na kterou jsi předtím myslel?
No a,“ pokračovala, „podle kněze se tyto náhody stávají stále častěji, a tak nás nakonec zarazí, že jsou mnohem častější, než by se dalo čekat jen z prosté pravděpodobnosti. Zdají se předurčené osudem, jako by naše životy vedla nějaká nevysvětlená vyšší síla. Taková zkušenost v nás vyvolá pocit tajemství a vzrušení a díky ní se cítíme oživení.
...
„Nechápeš to?“ zeptala se. „První vhled znamená, že znovu uchopíme vnitřní tajemství, které obklopuje naše jednotlivé životy na této planetě. Zažíváme tyto tajemné shody okolností, a přestože jim ještě nerozumíme, víme, že existují. Znova, tak jako v dětství, cítíme, že existuje jiná stránka života, jejíž objevení na nás teprve čeká, nějaký další proces, který probíhá za tím, co vidíme.“ (Celestinské proroctví, str. 4)

A tak jsem začala přemýšlet o koincidencích ve svém životě. Některé jsem objevila a dosud nemám úplně jasno v tom, jestli tomu věřím, nebo je to prostě jen shoda okolností, která je navíc dosti pravděpodobná. Jak říká kolega: pravděpodobnost, že vnouče zavolá babičce, která na něj myslí skoro pořád, právě ve chvíli, kdy na něj myslí, je celkem velká. O úžasné shody náhod by se jednalo spíš v případě, že by pomyslela na dvacet různých lidí a ti by jí zavolali. 

O svých koincidencích jsem psala například v článku Titanic a pletení, nebo Angeliky vánoční deník (2018), 3. část kvůli bílému sobíkovi, Čaj se Sherlockem Holmesem (článek 2) odkazuje na Milvertona, příběh, který si nijak zvlášť nepamatuji, Prvomájová vycházka kolem Hlinska a druhý den ho vidíme v televizi, Miluju papír – narazila jsem na Divokou tužku ve vystavovatelích na Papírfestu a pak ji objevila u Vlněných sester. V knihovně jsem si objednala knihu kreslení pastelkami a druhý den jsem v její Galerii Pastelka zjistila, že ji napsala/ilustrovala Marie Brožová.