Seznam přání

Úklid papírů v mém případě naráží na jednu významnou slabou stránku: začtu se. Ale copak můžu jen tak bez přečtení vyhodit nějaký papír s poznámkamit Třeba je v nich něco vzácného?

Tuhle jsem našla Seznam přání. Předpokládám, že jsem ho začala tvořit na základě knihy Chci změnit svůj život, ale nemám na to čas praktický průvodce plněním snů od Doreen Virtue. Začala jsem číst několikrát, ale vždy se zaseknu u nějakého plnění úkolu. Skoro si říkám, že to možná ani nemám dočíst, protože pokaždé, když to čtu, vymýšlím si přání, která se mi mají splnit, a ona se mi víceméně splní. 

V knize se píše, že si máte přát konkrétní věci (vztahy, pracovní pozice...) do co nejvtších podrobností, abyste pak dostali přesně to, co chcete. Vysíláte vesmíru objednávku a je to jako v restauraci, když řeknu, že chci nějaké brambory, dost možná nedostanu právě hranolky. 

Ne, že bych na to tak docela věřila, ale ujasnit si to, co chcete, podle mě nikdy neškodí. Když nic jiného, aspoň víte, co máte hledat. 

A já si tenkrát (asi před rokem) přála: „krásnej světlej (uvnitř) levnej dům v dobrém stavu, v přírodě i blízko k práci (s věžičkou), klidná čtvrť, možnost kočky“.

Dneska bydlím na statku u přítele (takže mám malý nájem), je to nechutně daleko (pěšky) za Prahou, takže v přírodě a klidné čtvrti to je taky. A kočky mám hned dvě a ostatní sem chodí koukat, jestli nemáme něco dobrého k snědku. Myslím, že jednotlivé místnosti jsou přiměřeně a řekněme asi i průměrně světlé. Chybí tu tedy jen ta věžička.

Zkuste si napsat vlastní seznam přání. A taky si za nimi jít a něco pro ně dělat. Tohle vyšlo asi spíš náhodou, nebo jsem měla v jiném seznamu napsaného nového partnera.

Smysly (a nesmysly)

Nedávno jsem se s jedním kamarádem bavila, jak je zajímavé, že jsou lidi zaměřeni na různé smysly, samozřejmě myslím kromě zraku, tomu dáváme největší váhu vlastně všichni. Třeba jedna kámoška je na čuch. Vzpomínám si, jak ji na večírku zaujala příjemná vůně jednoho našeho kolegy. Já byla naopak zvědavá, jaké jsou na dotek jeho fousy. 

Fascinuje mě rozmanitost různých materiálů na dotek. Kolik variant třeba mohou mít lidské vlasy: hrubé jak koňské žíně (pěkně držely, když jsem z nich kamarádce pletla copy, na druhou stranu nikdy nešly natočit nebo nakulmovat na rozdíl od mých jemných, hebkých – kolikrát je ani nemusím tužit, prostě stačí, že si chvíli nechám natáčky nebo copánek). Zmínila jsem se tedy, že já jsem rozhodně na hmat. Jsem schopná si koupit klubko (nebo svetr), když je příjemně hebký či měkoučký, ale přitom má naprosto nemožnou barvu.

Onen kamarád se trochu podivil tomu, že bych měla být hmatová, když se vždy dost držím stranou, nechci objímat (ani moc k narozeninám apod.), spíš jsem taková bezkontaktní (jako platební karta, říkám občas. Moderní doba, no.). Tak jsme ho hned ujistila, že to sice jsem, ale že jsem nemyslela, že bych byla hmatová, jako že bych pořád něco či někoho potřebovala ohmatávat, jako spíš že si tím ověřuji kvalitu (oblečení), nebo je to pro mě aspoň významné kritérium.

On se mi svěřil, že má výjimečně vyvinutý čich. Hned jsem si vzpomněla, jak kdysi někdo říkal, že by to taky chtěl. Mně naopak hned bylo jasné, že je to vlastně velká nevýhoda. Mám to taky, ale spíš na cigarety než co jiného. Kuřáka mnohem dřív cítím, než vidím. Možná ani tak daleko nevidím, jak daleko ho dokáži cítit. Je to o to horší, že je mi kouření odporné a děsně mi smrdí. Podobně jsem vždy mamce vyčítala, když nastříkala na záchod při mytí nějakou chemii, dráždilo mě to až ke kašli, ačkoliv to nikomu jinému z rodiny nevadilo, nebo si toho dokonce ani nevšimli.

Nakonec jsme se shodli, že vůní (pachem) lze narušovat i osobní zónu. A je to obzvlášť hrozné. Když se totiž na vás někdo „lepí“ – jde nebo sedí moc blízko – můžete si odsednout či dotyčného upozornit, že vám tato vzdálenost není příjemná a potřebujete větší. S oblibou jsem v takovém případě uváděla, že my z menších měst máme osobní zónu větší a pro ženy to platí taky, takže v tom není nic osobního. Ráda si s vámi povídám, i když chci, abyste byli metr a půl ode mě. Ale když vám někdo svým vstupem provoní kancelář, je to leckdy nepříjemné, i když je to hezká vůně. Jenom je moc blízko!

Jiný známý má výborný sluch, nebo to aspoň tvrdí. Ten zase nikdy není spokojen na koncertech a podobně. Hluk mu nevadí, ale jakmile je něco falešně, málem si rve vlasy hrůzou. 

Co vy? Na co se zaměřujete? Co je pro vás důležité?

Koincidence

O koincidencích jsem četla v knize Celestinské proroctví od Jamese Redfielda, o které se na Wikipedii uvádí: „Podle proroctví se nic na světě neděje bezdůvodně, všechno má svůj význam. Podle něj je celý svět tvořen energií, kterou má i každý člověk, a o kterou by se lidé neměli okrádat. Hovoří rovněž o schopnosti řídit se intuicí a o tom, že by si lidé měli uvědomovat náhodné souvislosti a jevy.“

V této knize se hovoří o koincidencích jako o něčem, co vypadá, že se stalo náhodou, ale ve skutečnosti to má hlubší význam. Jedním z výkladů dle Wikislovníku je „náhodný výskyt dvou nebo více jevů či událostí, mezi kterými není zjevná souvislost“. Lze ji překládat také jako shodu náhod/okolností/událostí.

Úryvek:

Váhala, jako by si nebyla jistá, čím má začít. „To je těžké objasnit,“ vysvětlovala. „Ale kněz to řekl takhle: První vhled pochopíme, když si začneme uvědomovat shody okolnosti ve svých životech.“

Naklonila se ke mně. „Měl jsi někdy intuitivní tušení, týkající se něčeho, co jsi chtěl dělat? Nějakého směru, kterým ses chtěl v životě dát? A přemýšlel jsi o tom, jak se to stane? A pak, když jsi na to napůl zapomněl a soustředil ses na jiné věci, jsi najednou potkal někoho nebo jsi něco četl nebo jsi někam šel a vedlo to přesně k té příležitosti, na kterou jsi předtím myslel?

No a,“ pokračovala, „podle kněze se tyto náhody stávají stále častěji, a tak nás nakonec zarazí, že jsou mnohem častější, než by se dalo čekat jen z prosté pravděpodobnosti. Zdají se předurčené osudem, jako by naše životy vedla nějaká nevysvětlená vyšší síla. Taková zkušenost v nás vyvolá pocit tajemství a vzrušení a díky ní se cítíme oživení.

...

„Nechápeš to?“ zeptala se. „První vhled znamená, že znovu uchopíme vnitřní tajemství, které obklopuje naše jednotlivé životy na této planetě. Zažíváme tyto tajemné shody okolností, a přestože jim ještě nerozumíme, víme, že existují. Znova, tak jako v dětství, cítíme, že existuje jiná stránka života, jejíž objevení na nás teprve čeká, nějaký další proces, který probíhá za tím, co vidíme.“ (Celestinské proroctví, str. 4)

A tak jsem začala přemýšlet o koincidencích ve svém životě. Některé jsem objevila a dosud nemám úplně jasno v tom, jestli tomu věřím, nebo je to prostě jen shoda okolností, která je navíc dosti pravděpodobná. Jak říká kolega: pravděpodobnost, že vnouče zavolá babičce, která na něj myslí skoro pořád, právě ve chvíli, kdy na něj myslí, je celkem velká. O úžasné shody náhod by se jednalo spíš v případě, že by pomyslela na dvacet různých lidí a ti by jí zavolali. 

O svých koincidencích jsem psala například v článku Titanic a pletení, nebo Angeliky vánoční deník (2018), 3. část kvůli bílému sobíkovi, Čaj se Sherlockem Holmesem (článek 2) odkazuje na Milvertona, příběh, který si nijak zvlášť nepamatuji, Prvomájová vycházka kolem Hlinska a druhý den ho vidíme v televizi, Miluju papír – narazila jsem na Divokou tužku ve vystavovatelích na Papírfestu a pak ji objevila u Vlněných sester. V knihovně jsem si objednala knihu kreslení pastelkami a druhý den jsem v její Galerii Pastelka zjistila, že ji napsala/ilustrovala Marie Brožová.

Stres management v praxi

V souvislosti se včerejším Světovým dnem zdraví bych nyní ráda napsala něco o zvládání stresu. Plně si uvědomuji, že je to poněkud široké téma, proto jsem za tímto účelem vytvořila dokument, kam mohou v průběhu dalších dní, měsíců a let přibývat nápady, tipy a triky, co s tím. Je to podobné, jako v mém dokumentu Štěstí. Pokud potřebujete poradit, můžete vyzkoušet kromě rad ze souboru Štěstí i něco z Velkých pravd, protože se tyto věci zaručeně doplňují. Když jste šťastní, nejste ve stresu a některé velké (neboli obecné) pravdy vám také mohou připomenout, že nemá smysl plakat nad rozlitým mlékem, nemá smysl trápit se tím, co nedokážete změnit, každá mince má dvě strany a využití svého času můžete ovlivnit ze sta procent.

Mohla bych sice počkat na Světový den duševního zdraví, ale ten je až 10. 10. a to je škoda, když vám mohu být něčím k užitku již nyní.

Tenhle týden jsem udělala něco naprosto nezvyklého – vzala jsem si dva dny dovolené a vyrazila na kurz Stres management v praxi s Leonou Vyvialovou a Kateřinou Drbohlavovou v xPORT Business Acceleratoru. Chvíli jsem přemýšlela, že to na poslední chvíli zruším, abych si ušetřila dovolenou, a protože toho mám teď v práci i doma hodně... a pak mi došlo, že právě proto tam musím jít. Protože se přetěžuju tak, že nemá smysl čekat, jestli to ustojím nebo se zhroutím. Mnohem lepší bude vyhledat pomoc, dokud je čas.

Musím říct, že jsem si na kurzu odpočinula, pár věcí si srovnala, většinu napsala k pozdějšímu prostudování, kterému se chci věnovat právě o tomto víkendu. Kurz byl víc ezoterický, než bych čekala, ale líbilo se mi to. Možná jsem to dokonce potřebovala, trochu se odpoutat od přehnaného materialismu všude kolem – kdo dnes mluví o hodnotách, uvažuje o vyšším smyslu? Všichni řeší jen peníze, bydlení, termíny, úkoly, povinnosti... radost, hra a duchovno se vytrácí. A přitom, jak říkala lektorka, máme na zemi jenom jediný úkol:

Být šťastní.

Protože když jste šťastní, šíříte to kolem sebe: na rodinu, partnera, kolegy v práci, jste produktivnější (už jsem o tom viděla i nějakou studii), zdravější... Zkuste se nad tím zamyslet. A pokud máte stále pochyby, jenom zvažte, co byste dělali, kdyby vaším úkolem bylo být šťastný. Úkolem, který máte splnit. A deadline? Jak je libo – do týdne, do měsíce, do roka? Nebo hned. Co pro to můžete udělat? Sepište si to...

Zatím poloprázdný soubor Zbavte se stresu najdete zde. 

Stres pochází ze lpění

V článku Zbavte se stresu, na ničem nelpěte, který přeložil Pavel Říha z blogu Lea Babauty, jsem se dočetla, „že důvodem stresu je, když na něčem lpíme.“ První myšlenka byla – Fakt? Neřekla bych.  A tak jsem začala v duchu přemítat nad tím, co mě stresuje:

•  deadline závěrečné práce, vlastně všechny příliš blízké termíny ukončení, u nichž je už předem jasné, že bude obtížné je splnit,
• partnerovo zdraví či vlastní zdravotní problémy nebo nedostatečná kondice,
• ...

Zvláštní, že mám pocit, že jsem ve stresu, ale když přemýšlím nad tím, co mě stresuje, nic mě nenapadá. Že by mě stresovalo to, že mě nenapadá, co mě stresuje, když to píšu na blog? ;-) I tak se to dá říct. 

Jak můžeme přestat lpět? Tím, že si uvědomíme, že není na čem.

Věci, na kterých lpíme, jako kdyby byly skutečné, pevné a trvalé, ve skutečnosti takové nejsou. Pokud něco, tak jsou pohyblivé, měnící se, nestálé nebo dokonce jenom vymyšlené.

Není na čem lpět. 

A výzva?  Zeptejte se sami sebe, co vás dnes stresuje. Zeptejte se, na čem lpíte.

Dejte sebe na první místo

Možná znáte knihu od Stephena R. Coveyho To nejdůležitější na první místo. Když se pustíte do kurzu Lucie Kolaříkové ze Školy sebelásky, nebo si přečtete její knihu Učebnice sebelásky, zjistíte, že to, co byste měli dát na první místo, jste VY.

Proč? Autorka vyjmenovává hromadu důvodů, ale jeden z těch nejzajímavějších je, že když se máte ráda a dokážete se o sebe postarat sama jste tolerantnější k ostatním. Díky sebelásce se dostanete ze spousty konfliků a problémů... Vadí vám, že váš chlap je často v práci? Chodí na fotbal? Do hospody nebo někam jinam? 

Když se budete mít doopravdy ráda, nebude vám vadit, že má i svoje zájmy. Najdete si zábavu sama a budete spokojená. On to ten chlap vycítí, že jste v pohodě, a bude s vámi možná trávit víc času.

Pečuj o sebe s láskou

Minule jsem vám psala o videu, v němž se s muži rozebíral vztah žen, ale i mužů, k sebelásce. Bylo tam dokonce několikrát zopakováno, že by to chtělo i kurzy pro muže, aby se měli víc rádi. Jednou z informací, které mi utkvěly v paměti, byla slova sympatického manžela lektorky, který si sebelásku pochvaloval. A zmínil, že se smířil s tím, že jeho žena na sebe ráno používá 38 přípravků. Lucie Kolaříková to pak uvedla na pravou míru tím, že 38 je to když má málo času, jinak je jich 45.

Tak jsem se dala do přemýšlení a sepisování všeho možného, co mě napadlo, že bych na sebe mohla patlat po ránu.

• Dám-li si sprchu, začala bych peelingem,
• pak tělové mléko.
• Kdybych si ale dala koupel, mohla bych ještě využít pěnu do koupele
• a šampon,
• případně před ním pečující olejíček
• a následně kondicionér.
• A ještě bych si mohla oholit nohy spolu s nějakou pěnou.
• Tvář bych si mohla umýt „mlékem“ na čistění pleti,
• pak přijde tonik na dočištění
• a krém.
• Teď snad pudr
• a tvářenka.
• Teď snad tužka na oči,
• oční stíny,
• řasenka,
• rtěnka.
• Ještě bych se mohla navonět
• a vlasy natužit.

Chvíli jsem váhala, že bych se zeptala, co všechno to může být v komentářích, protože já takový seznam nejsem schopná ani vytvořit, natož dodržovat. Ale pak jsem si řekla, že to je asi zbytečné a možná i trochu divné. Nikoho jiného tahle otázka nenapadla a to tam bylo 50 komentářů. Se divím. ;-)

A pak jsem si jednou uvědomila, že moje sebelásky vypadá přesně opačně – snažím se toho na sebe patlat co nejméně! Sice na mytí bez mýdla či sprcháčů zatím nemám odvahu, ale snažím se používat přírodní mýdla od Naturinky nebo Yves Rocher, také více důvěřuji tuhým mýdlům, co nevoní kilometr daleko, než tekutým. A s šampony bych se v budoucnu také ráda dostala od klasických smradů z drogérií k něčemu lepšímu. Ještě uznávám henu, která je přírodní a měla by vlasům poskytovat určitou péči a mírně je zbarvovat.

S krémy a matláním těla už jsem myslím trochu pokročila, když se snažím vybírat si olejíčky třeba od Saloosu, což by měla být česká přírodní bio kosmetika.

Akorát s laky na nehty a líčením očí či rtů hřeším. Neznám žádnou člověku i přírodě šetrnou alternativu, jak se zdobit. Snad čisté kajalové tužky by mohly být dobré, ale kde je sehnat?

A jak je to u vás? Jak o sebe pečujete vy? Co děláte pro svoje tělo? A vůbec pro sebe?

S muži o sebelásce žen

Před čtrnácti dny jsem viděla video, v němž Alice Kirš zpovídala několik mužů o tom, co podle nich je sebeláska, o čem to je, jestli to něco přináší jejich ženám a podobně. Bylo to docela fajn a zajímavé, člověk si zase vyslechl, jaký je pohled někoho jiného. Nejzajímavější pro mě bylo položení otázky: Co sebeláska přináší tvojí ženě.

A David Kirš na to odpověděl – chytře jako politik – že se spíš cítí kompetentní odpovědět na otázku Co sebeláska dává mně jako jejímu muži?

„Ženy, které pěstují sebelásku, pěstují bylinky ve své zahrádce života, pěstují spokojenost, život se zdá jednodušší – bez hrůz, katastrofických příběhů, šíleností... člověk tím životem proplouvá jako voda, která obejde překážku, nebo ten kámen přeskočí... ta voda se taky nezastaví u kamene a neřeší, jestli by tam neměl být a proč je na něm tolik mechu. Míň řešit v životě a víc plynout. Míň rozvíjet příběhy. Nehádáme se o tom, kam pojedeme na dovolenou, jestli každý můžeme jet někam sami... i věci každodenního charakteru se řeší plynuleji a nevznikají zbytečné třenice.“

Video najdete zde: http://www.skolasebelasky.cz/muzi-leden-vysilani/, jenom nevím, jestli Vám bude fungovat bez přihlášení do programu.

Témata roku 2016: Sebeláska a štěstí

Řekla bych, že jsem na toto téma narazila náhodou, ale jelikož na náhody nevěřím, bylo to asi řízením Osudu. Ani na ten tak docela nevěřím, ale spíš mi připadá, že něco je příliš velká náhoda na to, aby to mohla být náhoda. Zároveň ovšem odmítám věřit v existenci něčeho vyššího, co má podobu člověka a rozhoduje o našich životech i smrti. Snad v něco abstraktního, jako moudrost vesmíru nebo tak.

Zkrátka a dobře, nějak jsem se dostala k tématu sebelásky a docela mě to chytlo. Myslím si, že patřím k lidem, kteří se nemusí obávat příliš sebevědomého či egoistického chování, spíše mám sklony k sebeobětování a kdysi mě jeden kamarád varoval, abych nebyla tak vstřícná, že by toho lidé mohli zneužívat. A tak jsem se rozhodla, že se budu učit mít se víc ráda a určovat hranice dřív, než míra trpělivosti přeteče a pro ostatní je velkým překvapením, jak jsem najednou neochotná. Samozřejmě nevím, co mi studium sebelásky přinese, protože jsem teprve na úplném začátku, ale psycholožka a lektorka tohoto tématu, která dělá kurzy a napsala i knihu slibuje opravdu krásné věci. Takže jsem začala číst a koukat na videa od Lucie Kolaříkové, která se zapojila do projektu Alice Kirš Ženy ženám.

Modrý měsíc

Čeká nás přírodní úkaz, kterému jsou přisuzovány magické schopnosti a ke kterému znovu dojde až za dlouhé tři roky. Přijde druhý úplněk v jednom měsíci.

Modrý měsíc je astronomická zvláštnost, kdy se v jednom kalendářním měsíci objeví dva úplňky. K této výjimečné události dochází zhruba jednou za tři roky, poslední nastala 31. srpna 2012, a dávné nauky i moderní alternativní směry Modrému měsíci připisují zvláštní schopnosti.