Smysly (a nesmysly)

Nedávno jsem se s jedním kamarádem bavila, jak je zajímavé, že jsou lidi zaměřeni na různé smysly, samozřejmě myslím kromě zraku, tomu dáváme největší váhu vlastně všichni. Třeba jedna kámoška je na čuch. Vzpomínám si, jak ji na večírku zaujala příjemná vůně jednoho našeho kolegy. Já byla naopak zvědavá, jaké jsou na dotek jeho fousy. 

Fascinuje mě rozmanitost různých materiálů na dotek. Kolik variant třeba mohou mít lidské vlasy: hrubé jak koňské žíně (pěkně držely, když jsem z nich kamarádce pletla copy, na druhou stranu nikdy nešly natočit nebo nakulmovat na rozdíl od mých jemných, hebkých – kolikrát je ani nemusím tužit, prostě stačí, že si chvíli nechám natáčky nebo copánek). Zmínila jsem se tedy, že já jsem rozhodně na hmat. Jsem schopná si koupit klubko (nebo svetr), když je příjemně hebký či měkoučký, ale přitom má naprosto nemožnou barvu.

Onen kamarád se trochu podivil tomu, že bych měla být hmatová, když se vždy dost držím stranou, nechci objímat (ani moc k narozeninám apod.), spíš jsem taková bezkontaktní (jako platební karta, říkám občas. Moderní doba, no.). Tak jsme ho hned ujistila, že to sice jsem, ale že jsem nemyslela, že bych byla hmatová, jako že bych pořád něco či někoho potřebovala ohmatávat, jako spíš že si tím ověřuji kvalitu (oblečení), nebo je to pro mě aspoň významné kritérium.

On se mi svěřil, že má výjimečně vyvinutý čich. Hned jsem si vzpomněla, jak kdysi někdo říkal, že by to taky chtěl. Mně naopak hned bylo jasné, že je to vlastně velká nevýhoda. Mám to taky, ale spíš na cigarety než co jiného. Kuřáka mnohem dřív cítím, než vidím. Možná ani tak daleko nevidím, jak daleko ho dokáži cítit. Je to o to horší, že je mi kouření odporné a děsně mi smrdí. Podobně jsem vždy mamce vyčítala, když nastříkala na záchod při mytí nějakou chemii, dráždilo mě to až ke kašli, ačkoliv to nikomu jinému z rodiny nevadilo, nebo si toho dokonce ani nevšimli.

Nakonec jsme se shodli, že vůní (pachem) lze narušovat i osobní zónu. A je to obzvlášť hrozné. Když se totiž na vás někdo „lepí“ – jde nebo sedí moc blízko – můžete si odsednout či dotyčného upozornit, že vám tato vzdálenost není příjemná a potřebujete větší. S oblibou jsem v takovém případě uváděla, že my z menších měst máme osobní zónu větší a pro ženy to platí taky, takže v tom není nic osobního. Ráda si s vámi povídám, i když chci, abyste byli metr a půl ode mě. Ale když vám někdo svým vstupem provoní kancelář, je to leckdy nepříjemné, i když je to hezká vůně. Jenom je moc blízko!

Jiný známý má výborný sluch, nebo to aspoň tvrdí. Ten zase nikdy není spokojen na koncertech a podobně. Hluk mu nevadí, ale jakmile je něco falešně, málem si rve vlasy hrůzou. 

Co vy? Na co se zaměřujete? Co je pro vás důležité?